Já bych prezidenta zrušil. Poprask, který pozoruji kolem sebe, neodpovídá potřebnosti hlavy státu. Hlava státu nic nezařídí sama od sebe. Představa, že někteří lidé jsou slušní a druzí neslušní, je naivní. Slušnost není vlastnost, je to stav, který získáváme zápasem. Nikdo není skalně kvalitní a hlavně - nikdo nedokáže “za nás” zachránit morálku a spravedlnost. Může nám ji jen kazit. Takový vrtošivý tatíček by se už neměl opakovat. A pak tedy prezident může být jen jeden z nás - na kterého je více vidět - jehož předností je, že dovede mluvit o svých zápasech o právo a slušnost. Proto by mohli v úlohách připadajících hlavě státu rotovat další ústavní činitelé, prezident by prostě nebyl - a nic by se nestalo...

Ale moje představa je nereálná. Volit budeme. Už máme lístky. Odpovím si především “koho nevolit” a vím, že je to od člověka mého postavení nezvyklé, že bych se měl takových slov zdržet, protože jsem zaměstnán jako (u)kazatel a ve všem bych chtěl ukazovat, ale v politických preferencích se toho rád zříkám. Mám důležitější úkoly.


Přesto: Nemohu zvolit pana Zemana a ani pana Fischera, nějak nemohu. Nepřesvědčili mne ani svou minulostí a ani svými způsoby komunikace. Moc se mi líbila kampaň pana Franze, ale nedovedu si jej představit jako prezidenta. Podotýkám, že mi jeho modrá pleť vadí nejmíň. Volil bych rád dámu, ale ta, kterou bych volil, má čerstvý senátorský mandát a kandidovat nechtěla. Rozhoduji se mezi dvojicí Dienstbier a Schwarzenberg. Zcela reálně odhaduji, že ti další nemají příliš šancí, protože do druhého kola půjde jeden z těch, které volit nemohu.

Předností pana ministra Schwarzenberga je jeho věk. Jednak proto, že je stár a ví. Je zralý. Je přeci jenom - blíž věčnosti. A to by mohlo znamenat, že se nebude ve funkci opakovat. Nebude tatíčkovat. Velkým kladem je léty prověřená ochota sloužit vlasti. Ale ohromnou slabostí je přesně to samé: “Sloužit vlasti” i kdyby to znamenalo podporu pana Kalouska a mlčení k lecjakým asociálním věcem, asistence při rozkrádání zbytků zdravotnictví a skutečné nevedení vládní strany. Jedna věc je ale excelentní - a to je práce ministra zahraničí. A vůbec mi nevadí drmolení pana ministra, ono to totiž anglicky a německy zní jinak. Zaznamenal jsem, že se chce v případě zvolení odříznout od politických stran. Ale je to reálný slib? Nebude zase chtít “sloužit vlasti”? Starý otec Cepl říkal, že v českých podmínkách je značně zmatené chápání pragmatismu. Bývá zaměňován za obyčejný oportunismus. A ten starý ústavní právník měl pravdu. (Omlouvám se za cizí slova, pomozte si slovníkem.)

Slabostí pana senátora Dienstbiera je přílišné spojení se svou stranou. Zastává populistické body programu své strany, která se snaží bratříčkovat se všemi a bez citu domlouvá pakty moci. Faktické přepouštění moci komunistickým zastupitelům v krajích není této straně ke cti. Zatím boří a nepříliš buduje. Nemá co dát a není si své slabosti vědoma. Naopak, měla by si být vědoma minulosti, když v roce 1948 vysublimovala směrem ke komunistické moci a Bohumil Laušman se složil. Gottwald pak kraloval bez potíží. Vadí mi, že pan senátor není ženat. Vím, že jsem staromódní, ale nechtěl bych, aby se nesezdaní prezidenti v Evropě, která vymírá nízkou porodností a krizemi rodin, množili. Tedy, taky bych nechtěl, aby se kvůli úřadu prezidenta ženil. Přesto, že se narodil a chvíli pracoval v cizině, nemá kvality svého kolegy z ministerstva zahraničí a to je také jeho slabost.
Byl by skvělým sociálně demokratickým premiérem. Má vynikající pověst advokáta a komunálního politika. Jsem moc rád, že je senátorem. A kdyby byl prezidentem, byl by jeho mandát svěží a mladý. To by taky nebylo na škodu.

A teď si pomozte už sami. Čím přímější volba, tím více strategického myšlení a osobního názoru vyžaduje od jednotlivých voličů. Zatím v tom nejsme cvičeni, nikdo to po nás léta nechtěl a učíme se to pomalu například na senátních volbách (proto je senát tak důležitý) ale tohle je zkouška z anatomie. Koho skutečně zvolím, to řeknu až po volbě. Ale možná jste to z toho psaní už poznali.