Je to už dost dávno. Poobědvali jsme švestkové knedlíky na kamenném stole v zahradě, kolem lítal pes Chairé. Jana přidávala, moje děti, já i Václav - všichni jsme si náramně pochutnali. Po dobré práci, která předcházela, nám přeci jen vyhládlo. Vykračovali jsme si pak přes Václavské náměstí v Letohradě. Dcerka mne držela za ruku a položila mi závažnou otázku: „Tatínku, a pan farář Vacek je katolickej a nebo evangelickej?” Už vůbec si nepamatuji odpověď, ale dnes odpovídám že je „křesťanskej”.

Václava Vacka vyzpovídal Josef Beránek pro knihu vydanou před letošním létem nakladatelstvím Vyšehrad. Neodlistujete ani deset stránek ze zmíněné knihy a už se Václav zastává Róberta Bezáka, slovenského arcibiskupa. A zdaleka to není naposled. Václav Vacek se představuje jako z nouze provokující farář, který někdy vypadá, že mu svět nestačí, protože se ukazuje v televizi, jezdí po celé republice a píše veřejné dopisy. A přesto je ze srdce místním knězem farnosti v malém městě. Kaplanoval všude možně a pravděpodobně skončí blízko svému rodišti - v Letohradě. Zdá se mi, že úřední církev čeká, že Václava doběhne věk a zmizí. Po něm to pak zachrání zase nějaký, jak se říká „normální kněz” a bude konec provokacím. Přestane se předělávat barokní prostor kostela na uspořádání „do náruče” a v Mistrovicích třeba někdo přemaluje modernistickou krásu výzdoby malíře Vokolka.

Václav Vacek skončí, až si jej odvolá nebeský zaměstnavatel. I kdyby nefarářoval v Letohradě, bude obstarávat církev věrně a hlasitě po celé republice. Jako kněz se raduje z římského biskupa Františka, ale usilovně církev mění zezdola. Mezi chlapy, v manželských setkáních, v dialogu se židovstvím. Kniha pomáhá objevit Václavovy hluboce konzervativní kořeny víry, pevné biblické základy vykladačských myšlenek a jasné rozhodnutí pro dialog. Pokud něco vyčnívá ze stránek přepsaných rozhovorů, tak je to právě ochota diskutovat, sdílet se a hledat východiska. Vedle běžného provozu se na letohradské faře otevírají dveře pro rozmanité osobnosti, kterým Václav Vacek přisuzuje největší vliv na svou osobnost. „Měl jsem štěstí na lidi” tvrdí v titulu knihy.

Nedá se pomlčet o laskavém pochopení pro farní hospodyně. „Služebníkem služebníků Hospodinových není papež, ale žena na faře.” korunuje svá slova Václav. Otevřeně se vyjadřuje o soužití s paní Janou, která je duší farnosti. Má svou existenci, řediteluje Městskou knihovnu v Ústí nad Orlicí a „bere víc, než kněz,” dodává Václav. Jana vede Václavův kalendář, dovede říci svůj názor a také odmítat. Nebojí se konkurovat a vítězit. Václavovi není paní Jana s apartním kloboučkem jen hospodyní. Je více než asistentkou. Moje dcera, kterou jsem zmínil na začátku, se neptala po církevní příslušnosti pana faráře kvůli jeho názorům, ale právě kvůli paní Janě! A Václav ve svých odpovědích paní Janu citlivě chválí a dovede prostě vysvětlit, jak to mezi nimi je. Žádná nevyřčená tajemství. Každý se mohl kdykoliv zeptat, věděl by. Domněnky a z nich pramenící řeči jsou hříchem z lenosti.

Letní čtení knihy Josefa Beránka a Václava Vacka nás může osvobodit k mnoha otázkám, ani zdaleka jsem nepřipomněl všechno.

(Psáno 26. 6. 2014 pro magazín Christnet, upraveno)