Jakkoli se zdá, že neřešitelných střetů je na světě až příliš mnoho, bolesti a trápení dospělých i dětí je tolik, že to volá až do nebe, je závěr „Bude válka…” ještě stále jen důmyslnou metodou těch, kteří formují lidské myšlení a měli by zájem rozdmýchat vášeň, anebo jen hrůzu. Dozvídáme se, jak nějaký divný pán v Rusku dlouho spí, pojídá křepelčí vejce a cottage sýr, nepije a málo se usmívá. K čemu takové nesmysly máme vědět? Kdo chce, abychom se ve zmatených informacích báli a třásli? Kdo chce, abychom se vášnivě přidali na jednu, anebo na druhou stranu?

Zkrátka, tohle není prorocká řeč. Varování tohoto typu má za sebou jen zmar a žádné východisko. Prorocké řeči nabízejí východiska. Proroci se nedají zaměnit za prognostiky anebo propagandisty. Jistěže řinčí ve světě v nebývalém rozsahu zbraně a rozsévají při tom zkázu. Ale to ještě neznamená, že se do zkázy musí propadnout všechno. Nebo že každý střet je výsledkem všeobecného chaosu a má jednoduché vysvětlení, v němž se rychle najde pachatel, proti němuž začneme protestovat s vlajkami a dělbuchy.

Například konflikt v Gaze, kde se střílí jako o závod. Touha po ukončení konfliktů je pochopitelná, umírají děti. Každý život je vzácný a drahý. Ale právě proto nemůže nastat konec bojů za každou cenu. Napadá mne argumentace rabínských výkladů Tóry: „Pro Izraelitu není nic dražšího než zem a děti.” Dětské životy by se daly chránit. A prakticky to přesvědčení vidím v tom, že Izrael věnoval veškeré úsilí, a to znamená i velké množství peněz, na to, aby chránil svoje obyvatele. Proto za svou armádou a jejími veliteli ve velké míře stojí jinak velmi rozmanitá izraelská společnost. Pro mne je to první vojenská mašinerie, která dává znát především jiný cíl – chránit lidský život. Na druhé straně sledujeme důmyslnost útočného arzenálu. Cílem je totiž útok.

Stát Izrael je politický stát. Má mezi svými občany také ty, jejichž posedávání na plastových židličkách s výhledem na Pásmo Gazy připomíná zmateného biblického Jonáše nad Ninivem. Čekal na Boží soudy. Přišly na něho! Přesně: Nemusíme být sionisty, abychom si přáli řád bez tyranie a svobodu bez anarchie. Uspořádanost izraelského státu je na většině území zřetelná a jasná. Proč by nemohla být všude s Izraelci a Palestinci či ještě jinými lidmi? Přesto, že je cíl jasný, a přesto, že se dají pochopit kroky izraelské armády, zůstává tu obyčejná bolest nad lidskými životy. Nad těmi, které zabijí střely Izraele, protože někdo ubytoval lidi ve skladišti s útočnými raketami. Bolest nad těmi, které zabije lidská chyba vojáků pod modrobílými vlajkami. Bolest nad těmi, které Hamás odpraví sám a přiřkne jejich oběti Izraeli, některé dokáže popravit údajně jen proto, že měli izraelskou SIM kartu. A nakonec: Bolest nad izraelskými vojáky, kteří nastrkují své životy. Rabínské dilema zůstává. Dilema znamená, že se Izrael cítí divně, přestože se podle svého svědomí rozhodl správně. Cílem je, aby se tato správná rozhodnutí už nemusela nikdy dělat.

Právě proto musíme naprosto všechny informace třídit, některé odložit, počkat a určitě ne všechny konzumovat. Jsou informace, které musíme naprosto odmítnout a vůbec je neopakovat. Válka o naše myšlení totiž dávno zuří.