v prosinci loňského roku jsme panu starostovi města Litomyšle napsali spolu s kolegy faráři otevřený dopis. A vrátíme se k debatě znovu po dovolených. Chceme ve spolupráci pomáhat potřebným bez ohledu na to, kdo je to. Běženci z míst sucha, neúrody, běsů a válek přicházejí z jiného kulturního světa, mají bolavou duši a bude s nimi mnoho práce. Bez iluzí se na to chceme přichystat.

Komu chceme pomáhat? Těm, co v České republice získají právo azylu. Je nám jasné, že bezpečnostním hlediskům nelze alternovat. Pak přijde na řadu citlivá práce. Stejně jako české bezdomovce je třeba poslat od dveří pryč, když sází na lidskou hloupost, budou mít běženci stejnou šanci přesvědčit, že jim jde o víc. Musíme stanovit podmínky, ve kterých se musí běženec najít. Musíme se domluvit, musí pochopit, že všechno stojí práci a podobně. Stát se však může, že se někudy proud lidí přesto provalí, ani to nás nesmí vyvést z míry. Proto chceme spolupracovat s městem i se státními orgány. Jisté však je, že pomoci chceme. A účinně podle toho, jaké máme síly.

Když jsme v naší zemi v devadesátých letech otevřeli dveře běžencům z Balkánu (možná to byli muslimové) byl celkem klid. Mám pro to soukromé vysvětlení, že jsme měli tehdy statečnějšího prezidenta, který věděl, co je to svoboda. V hysterickém zmatku, ve kterém se populisticky překřikují lokální politici s ustrašenými občany, skutečně nevím, zda vůbec nějakého prezidenta máme. Ministři žonglují s čísly utečenců, která uneseme. Uvažují zda poskytneme azyl jen těm, kteří mají určité vyznání. To mi připadne v republice, kde se za přednost považuje nezávazný agnosticismus, poněkud komické. A především nepravdivé… A chudáci s nižším vzděláním a nepotřebnou kvalifikací ať tam třeba zhynou. Nemají nárok na život, ať jdou zpátky. Vezmeme si jen ty, které chceme. Divné...

Přiznám se, že mne polekal uvolněný úřední hlas ministra vnitra, který informoval o průběhu jednání vlády a následně rady ministrů. Sděloval vyjednávací podmínky České republiky. Pevnost Evropa se má ještě obrnit, uprchlíky vracet, rozstřílet čluny, hlavně ubránit naše právo na klid a prosperitu. To volá do nebes! Jako bychom měli právo na bohatství. Přece víme, kolik peněz Evropa už vydala na svou elektronickou ochranu z kosmu i fyzickou clonu na zemi a na moři.

A naposled: Neznám pojem nelegální uprchlík. Uprchlík je vždycky legální. Prostě prchá. Pokud jej za nelegálního považují nějaké zákony, je třeba připomenout, že podle Božích norem je prostě legální. Má stejná práva a povinnosti, jaké mám já. Dobře tomu rozuměl milosrdný Samaritán z evangelia. Neprohledával ztlučeného člověka, aby našel pas a nebo občanku. Pomohl mu, protože potřeboval, byť by to byl zřejmě jinověrec.